česko-bavorská konzervativní tribuna
Pondělí Červen 18. 2018

Klaus Rose: Bavorsko po 30tileté válce

Před 370 roky konečně skončila třicetiletá válka. Znamenala brutální útrapy také pro Bavorsko. V této dlouhé válce nešlo totiž jen o „obranu vlasti“ nebo „pravé víry“, nýbrž také a možná především o válečnou kořist, lhostejno odkud a jakou. Navíc vojevůdci rádi měnili své armády i válečné strany a cíle. Obyčejný žoldnéř brzy nevěděl, za co a pro koho vlastně bojuje. Všude se jednoduše plundrovalo a loupilo – ještě v létě 1648 například i v Praze.Stará radnice Regensburg

Jak se mohlo po takové apokalypse v Evropě pokračovat? Vždyť i tehdejší obyvatelstvo bylo formováno křesťanstvím a odmítalo válečné hrůzy i pořádky. Představy o základech morálky a práva zůstávaly závaznými i v průběhu celé války, ovšem nevědělo se, kdy a jak tuto válku ukončit, jak začít s prvním vyjednáváním o míru. Cizí mocnosti měly své představy o územních ziscích, Švédové např. o Pomořansku, Brémách, dolním Labi a Weseře, Francie zase o Porýní, Elsasku a Lotrinsku.

Jak vypadalo po Vestfálském míru po roce 1648 Bavorsko? Nový kurfiřt patřil díky své politické šikovnosti k profitujícím stranám: Horní Falc, dosud patřící k protestantskému táboru, zůstala nyní definitivně mnichovské linii Wittelsbachů. Dolní Falc u Rýna však zůstala dosavadnímu panovníkovi, který byl nyní 8. kurfiřtem, neboť č.7 připadlo bavorskému vévodovi. Podobně jako jiná teritoria uvnitř Svaté říše římské bylo Bavorsko prohlášeno za suverénní. Mohlo si vydržovat vlastní armádu a uzavírat smlouvy i spolky, pokud nebyly namířeny proti císaři. Ovšem i potom byl význam Bavorska, Saska a Branenburska v rámci říše omezený, výdaje na armádu i další věci příliš vysoké a mnohé věci měl teprve rozhodnout Říšský sněm. Ten se sice sešel v roce 1653 dokonce v bavorském Regensburgu, potom znovu 1664 kvůli tureckému ohrožení Evropy, ale jinak nerozhodl prakticky nic. Neustálý „immerwährende Reichstag“ v Regensburgu tak vydržel až do časů Napoleona. Navíc už od tzv. náboženského smíru z roku 1555 v Augsburgu bylo Německo zvyklé na katolické i luteránské vyznání, nyní přibylo ještě kalvínské. Ale i další menšinová náboženství se těšila jisté svobodě. Přes všechny obtíže bylo poučení z brutální války příliš čerstvé a postavilo význam míru před každé religiozní dogma.