Česko-německá informační agentura
Neděle Říjen 22. 2017

Publicistika

Trochu jasna v nejasnostech – recenze knihy Josefa Škrábka

-Po přečtení knihy Sudetští Němci o sobě-

Kdo se zajímá o vztahy česko-(sudeto)německé, ten asi sáhne po nové knize Josefa Škrábka s očekáváním, že jej autor zavede do vzdálené i nedávné minulosti. Jenže kniha je o současných sudetských Němcích, tedy ve stále větší míře již o potomky Němců vyhnaných-odsunutých z českých zemí. Ale minulosti se stejně nezbavíme, což nám právě sudetští Němci často připomínají.

Aby se autor vyhnul sporům o autentičnosti podkladů, uvádí citáty z týdeníku Sudetoněmecké noviny (Sudetendeutsche Zeitung), tak jak tento tiskový orgán landsmannschaftu informoval v letech 2010-2012 o každoročních sjezdech pořádaných téměř vždy v některém bavorském městě.

Prvním překvapením je velká různost článků, protože Němci od nás mají mnoho různých organizací, jimž tyto noviny poskytují možnost oslovit veřejnost. Katoličtí sudetští Němci mají svou velmi známou Ackermann Gemeinde, evangelíci Společnost Johannese-Mathesia, sociální demokraté Seeliger Gemeinde, povzbuzující jsou informace o akcích spolku Adalberta Stiftera. Z knihy je cítit, že autor raději pochválí smířlivost, ale přesto se musí přimět i ke kritice některých výroků členů Witikobundu a Pracovního kruhu sudetoněmeckých učitelů a vychovatelů. V polemikách s představiteli rakouského landsmannschaftu vyjadřuje svůj nesouhlas zřetelněji. Polemiku vede také s Jiřím Blažkem, českým učitelem chemie, který kritizuje české učebnice dějepisu.

Pro mnohého čtenáře může být překvapením obraz Berndta Posselta, který je jako mluvčí první osobou krajanského sdružení, zatímco předseda Franz Pany je oficiálně až na druhém místě. Z kruhu vídeňských sudetských Němců je Posselt kárán za příliš vstřícný postoj k Čechům. Škrábek se zastává Posselta, ale také kritizuje některé jeho výroky. Zatím jsem nikde ještě nenašla tak zajímavý pohled pod pokličku sudetoněmecké kuchyně.

Kniha potřebuje návod k použití, který najdeme skutečně pod tímto názvem. Také čtyři strany vysvětlení a překladů některých problematických a těžko přeložitelných slov v jiných knihách v tak přehledné formě nenajdeme. K dobrému pochopení přispívají i jasné formulace.

V druhé polovině knihy, která je nazvaná polemiky, najdeme také mimořádně zajímavé úvahy a eseje, například o kolektivní vině-nevině. Dnes je zvykem vytýkat naší poválečné době přehnanou tvrdost. Škrábek nazval léta 1945-1948 československou předdiktaturou – a srovnává tuto dobu s velmi podobnými metodami sudetoněmecké předdiktatury, která je zavedla už před volbami v roce 1935 a stupňovala je až k Mnichovu 1938, tedy přesně o deset roků před námi. Také informace o české snaze vypořádat se s tzv. poválečnými excesy dodává dostatek důkazů o tom, že ta snaha tu byly již těsně po válce. Kde se může český čtenář dovědět o sudetoněmeckých parašutistech, kteří byli vycvičeni v Anglii odborníky, kteří připravovali atentát na Heydricha? Ti byli vysazeni nad severními Čechami 4. 5. 1944. O těchto zajímavostech jsem se jinde nedočetla.

Soňa Klusáčková

Odkaz na nákup knihy:

Sudetoněmecká a československá předdiktatura

V roce 2006 upozornil na přednášce v pražských Emauzích P. Angelus Waldstein na určitou podobu dvou období jakýchsi „předdiktatur“. Sudetští Němci si zavedli – převážně zdola – uvnitř své národní skupiny stále se zostřující předdiktaturu již v letech 1935-38. V Československu se podařilo komunistům – za využití stále většího ovládání státního aparátu – zavést svou formu předdiktatury o desetiletí později, od května 1945 do února 1948.

Na přímý velmi tvrdý nátlak nacistického Německa musela tzv. druhá republika po Mnichovu na přímý tvrdý nátlak Německa poměrně silnou nesvobodu, jakýsi autoritativní režim, který se po 15. březnu změnil v přímou okupační diktaturu Němců.

Nadšení pro svůdné ideje a jednoznačně radikální řešení hlásané a předváděné Henleinem a Gottwaldem byly tak přitažlivé, že jim šlo jen obtížně odolávat. Mezi německými henleinovci (1935-38) a našimi soudruhy (1945-48) rostl počet nadšených příznivců, kteří byli ochotni v rámci prosazování vidiny štěstí vykonávat stále silnější tlak na ty zaostalé, kteří společnému štěstí bránili.

Rozvody manželství a vyhrocování sporů mezi národy mají často něco společného. Dva lidé si přestávají rozumět, když si jeden z nich (nebo oba) již rozumí lépe s někým jiným. Dlouhodobé, obtížně řešitelné problémy mezi Čechy a českými Němci se v Československu přiostřovaly úměrně ke změně nostalgických vzpomínek na Vídeň v přímou orientaci na Berlin a vedly přes nadšení až k fanatické tužbě po Hitlerově způsobu němectví. Samozřejmě, že nebyli zachváceni všichni, ale k terorizování okolí stačí malé procento upřímně věřících fanatiků, zejména pokud jsou podporováni ze sousední říše.

Také naši soudruzi by bez zahleděnosti do Sovětů a bez sovětského tlaku nemohli v únoru 1948 uchvátit moc. Vidina rychlejší cesty ke štěstí bez nekomunistické opozice a blahobytu bez vykořisťovatelů – a k tomu tlak sovětských expertů – mířila ke střetu.

Silnější jsou emoce nenávisti než projevy lásky, takže se k sudetoněmeckému nadšení pro Hitlera přidávala i nenávist k Židům a Čechům – což mnozí Němci zcela vylučují. Přiznejme si, že k českým poválečným emocím patřila nenávist k Němcům – která sice připouštěla výjimky, ale část Čechů mezi Němci nechtěla rozlišovat. Komunistům se podařilo označit své odpůrce za zrádce, kteří chtějí zaprodat stát imperialistům, kteří se prý bojí konkurence našeho vzkvétajícího znárodněného průmyslu. Většinu nedostatků prý zavinili boháči, váleční zbohatlíci a rozkrádači národního majetku.

Němci poukazují na údajnou loajalitu Henleinovy strany, prý až do roku 1937. Mnozí Češi jsou přesvědčeni, že cesta od dohadování k rozkolu byla zjevná, když dvě třetiny Němců volilo Henleina ve zcela svobodných volbách roku 1935. Němci mohou ukázat na naše volby roku 1946, kdy přes 40% českých voličů odevzdalo svůj hlas komunistům bez donucení. Podívejme se proto na dobu a odlišnosti německé a československé předdiktatury.

Diktátorské myšlenky se projevovaly již u německých nacionalistických stran i u našich komunistů daleko dříve. 66% pro Henleinovu stranu neznamenaly začátkem sudetoněmecké předdiktatury, ale samy o sobě byly již výsledkem silných tlaků uplatňovaných částí SHF-SdP vůči ostatním soukmenovcům. Sudetoněmecká předdiktatura začala již před volbami 1935.

Velká finanční podpora sudetoněmeckým nacionalistů z nacistického Německa od roku 1933 přišla napřed ve prospěch dvou zakázaných pravicových stran DNP (Deutsche Nationalpartei) a DNSAP (Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei). Nejpozději od roku 1934 byli Henlein a jeho strana financovány přímo z Německa. Obrovské sumy, předávané oficiálními místy zcela neoficiálními způsoby, umožnily Henleinovcům vést nejnákladnější volební kampaň. SdP nevydávala peníze jen za plakáty a letáky, ale také za pořadatele, agitátory pro vlastní akce a za organizované rušitele předvolebních shromáždění německých demokratických stran. Nejdůležitější ale byli funkcionáři a dobrovolníci SdP pracující z přesvědčení.

Podobnosti – kdo se od koho učil?

Henleinova strana využila demokratického prostředí k vytvoření organizační struktury různých stupňů funkcionářů, z nichž „ordneři“, kteří měli být jen pořadatelskou službou, byli polovojenskou, byť oficiálně neozbrojenou organizací. Přiznejme si, že od konce 19. století působilo české i německé tělocvičné hnutí, tedy Sokol a německý Turnverein, ve smyslu národního uvědomění a Němci i Češi zařazovali do cvičení i branné prvky. Pořadatelské služby měly i svůj prvek pořádkový a veřejnost uznávala její autorit téměř jako uniformované policii. 28. října 1918 zajišťovali sokolové pořádek na mnoha kritických místech Prahy a chránili i německá zařízení před přílišnou „radostí“ davů.

Prager Tagblatt píše 14. 11. 1918, že německý konsul sv. pan v. Gebsattel (v rakouské Praze nemohla byla vyslanectví) poslal dr. Scheinerovi, náčelníku Sokola dopis, v němž mu děkuje za účinnou horlivou pomoc sokolských stráží poskytnutou při ochraně konsulátu v těchto dnech a připojuje obnos 500 K pro účely sokolstva. Dr. Steiner odpověděl: Potvrzuji příjem ctěného dopisu z 10. (11.) a děkuji Vám za slova uznání za naši strážní činnost v těchto pohnutých dnech. Konali jsme naši občanskou povinnost, přičemž jsme mysleli na to, že velké dny počátku naší svobody nesmí být zneuctěny žádným násilím nebo ohrožením osobní bezpečnosti a soukromého majetku.

Jak jinak vypadá osvobození, které mohlo být alespoň částečně připravováno ve spolupráci emigrace s domácími politiky, ve srovnání s násilnostmi roku 1945!

Henleinova strana občas projevovala slovní loajalitu k československému státu a jeho demokratickému zřízení, což považovala československá vláda za neupřímnou taktiku – k čemuž se od dubna 1938 hlásil Henlein, Frank a další. „Ordneři“ organizovali pokřikování na schůzích jiných politických stran a odvolávali se na svobodu projevu. Tvářili se uraženě, když jim někdo přisuzoval odpovědnost za německé vlastence, kteří ve „spravedlivém hněvu“ napadali odpůrce. Účast soukmenovců na vlastních schůzích zajišťovali tvrdým nátlakem na váhavé a nerozhodné Němce.

1933 Henlein založil „heimatfront“ a v roce 1945 si soudruzi v Košicích prosadili národní frontu. České i německé „instituce“ bojovaly proti nezávislým organizacím mládeže, vyžadovaly jednotné odbory a tvářily se, že spojují všechny poctivé Němce v Sudetech – a poctivé pracující v poválečné republice. Příliš mnoho nástrojů a metod najdeme v obou předdiktaturách.

Část sudetských Němců bylo upřímně nadšeno Hitlerem a německým nacionálním socialismem, který budoval hrdou německou říši a lidem dával nejen práci, ale i pocit důstojnosti a práv v jakémkoliv zaměstnání.

Hitlerovo triumfální připojení Rakouska dala Henleinovi obrovskou sílu, „anšlus“ byl i pokynem k obhajobě Hitlera a k vyžadování práva na nacionální socialismus. Připojením Rakouska v březnu 1938 považovali mocenský boj za rozhodnutý.

Henlein organizoval „spontánní“ vstup Němců do SdP a navíc vyzval i dosavadní přívržence sudetoněmeckých demokratických stran, aby se připojili.

Po Mnichovu probíhaly prověrky, při nichž se rozhodovalo, kdo je jako skutečný nacionální socialista hoden spojení s velkou říšskou NSDAP.

Také „naši“ komunisté v dubnu 1948 vyhlásili náborovou akci pod názvem Gottwaldova výzva, sociální demokracii spolkli a dvě zbývající strany si ochočily. Na podzim začaly stranické prověrky.

Henleinovci již v předdiktatuře vnucovali odběr svého určitého tisku, vykonávali nátlak na odběratele demokraticky píšících novin. Veškerou kritiku prohlašovali henleinovci za lživého pomlouvání nacistického Německa a komunisté za sabotování a zdržování výstavby socialistické společnosti. Hitler s Henleinem a Gottwald se Stalinem slibovali blahobyt a štěstí a bojovali proti sabotérům společné cesty.

Při zahájení provozu německého vysilače československého rozhlasu (Mělník) v květnu 1938 zakazovali Henleinovci německým umělcům spolupráci s Čechy a vyzývali soukmenovce k poslechu říšských vysílačů. Komunistický ministr Kopecký nasadil do rozhlasu své lidi, kteří uhlídali tu jedinou správnou linii.

Henleinovci přesvědčovali své soukmenovce, že jakákoliv kritika Hitlera a Německa vychází jen ze snahy Čechů, komunistů a židů lživě špinit a poškozovat vše německé. Henleinově propagandě sloužil nejen sudetoněmecký tisk, ale hlavně německý rozhlas z říše – který byl lépe slyšet než slabý německý vysílač z Mělníka. Občasný zákaz dovozu říšského tisku byl stále bezmocnější, protože sudetoněmecký tisk psal ve stále otevřenějším nacistickém duchu. Co zabavila cenzura, to pak přečetl některý poslanec v parlamentě a na citace z parlamentu se cenzura nevztahovala. Demokracie první republiky byla zneužitelná pro vnitřní diktaturu a umožnila Henleinovi dovést Sudety do říše. Henlein pak mohl oficiálně a slavnostně předat členstvo své SdP Hitlerovi a své spoluobčany vydal nacistické diktatuře.

Autoritativní režim druhé republiky (říjen 1938 – 14. březen 1939)

Autoritativní režimy sice nejsou demokratické, ale mohou představovat právní stát s určitými jistotami. Osvícenský absolutismus nebyl demokracií, ale i tehdy se mnohý starosta malé obce s úspěchem domáhal práva proti jednání majitele panství. Autoritativní režim je v Jordánsku, ale práva občanů všeobecně a zvláště možnosti žen jsou tam nesrovnatelně větší než v Íránu.

Československu bylo Mnichovem nařízeno vzdát se nejen území, ale i části demokracie. Druhá republika musela na přímý nátlak Německa omezit svobodu tisku, projevu, shromažďování, politické a spolkové činnosti.

Zděšeni kapitulací, zradou Francie a Anglie, přílivem uprchlíků, chováním slovenské reprezentace, pocitem bezmocnosti, přijala veřejnost jako trpkou nezbytnost mnohá opatření s vnitřní nespokojeností, ale s vědomím, že jsme prohráli a musíme se podle toho chovat.

Zmenšené Česko-Slovensko se na několik měsíců změnilo v ne zcela demokratický stát. Název Česko-Slovensko sice ukazoval na dualismus, ale vzhledem k postavené Podkarpatské Rusi byla republika trialistická. Autonomní Slovensko zavedlo dobrovolně a s podporou velké části obyvatelstva svůj mnohem tvrdší autoritativní režim. Slovenské úřady jednaly velmi sebevědomě. Téměř nečinně přihlížely k podněcovanému pronásledování Čechů, z nichž mnozí utekli z obavy o život. Někteří Češi na Slovensku, v domnění, že všichni uznají jejich upřímné přátelství k Slovákům, zpočátku zůstali. I mnozí z nich se ale o vánocích 1938 báli o svou bezpečnost, takže své děti už předem poslali do Čech a na Moravu, nebo je na štědrý večer ukryli u slovenských přátel. Je to jen náhoda, že právě 24. 12. 1938 přinutily polské úřady Těšínska mnoho rodin k urychlenému opuštění domovů a odchodu na Moravu?

Na nátlak Německa byla 7. 10. 1938 vyhlášena vládní amnestie (prezident abdikoval 5.10) vztahující se na trestné činy Němců, včetně členů bojůvek „freikorpsu“, kteří postříleli nebo jiným způsobem zabili 110 Čechů a 2029 jich zavlekli za hranice do Německa.

Předpokládali bychom, že po Mnichovu budou v parlamentě zasedat již jen zástupci Čechů, Slováků a Podkarpatských Rusů. Ale v republice ještě zůstaly německé a maďarské menšiny, sice malé, ale nesmírně sebevědomé a vlivné. 7. 11. 1938 ohlásil na zasedání parlamentu poslanec Kundt založení klubu Německé nacionálněsocialistické strany, jejímiž členy byli: Ernst Kundt, Franz Karmasin (Němec z Moravy byl dlouhodobě představitelem slovenských Němců), Stanislaus Králíček – Krumpholz, Hans Lokscha a Robert Mayr-Harting. Samozřejmě v parlamentě Němci mluvili německy a maďarský poslanec János Esterhazy mluvil maďarsky a ve sněmovních spisech je zaznamenán jeho projev ve slovenském překladu.

Typické je, co předseda klubu NSDAP Ernst Kundt hrdě požadoval:

… To však předpokládá, že nyní státní orgány, především i český národ uzná skutečnost, že samozřejmě i Němci, kteří zde zbyli, jsou členy a nositeli německého národně socialistického společenství pod vedením Adolfa Hitlera.

Protektorátní úřady po 15. březnu zpočátku netušily rozsah omezení a úkolů daných svrchovanými německými pány. Největší pravomoc měl říšský protektor. Vlastní pravomoc byla omezena na provádění jeho příkazů. Německá správa utlačovala národně a navíc i občansky. Již 21. 3. 1939 byla vytvořena jakási jednotná strana národního souručenství, jehož členy bylo údajně 97% mužské populace.

Československá předdiktatura (1945 – 25. únor 1948)

Komunistická strana ke své předdiktatuře využila sestavení košické vlády. Mohla stavět na obrovském nadšení z porážky Německa, na vděčnosti k Sovětskému svazu a na přetrvávajících výčitkách vůči chování Anglie a Francie v době Mnichova.

Po válce zavládla většinu Evropy jakási představa nároku na větší sociální spravedlnosti. Mnozí Češi byli přesvědčeni, že k neúspěchu první republiky přispěl nadměrný počet politických stran. Poválečný úspěch KSČ byl podmíněn i pokryteckou ideologickou taktikou, vlastně na (nahoře) vědomém klamu: nepropagovala marxismus, ale „poctivé národní cítění, ochotu k potrestání zrádců a zapojení se do práce na obnově osvobozené vlasti“. Kdo by měl odvahu odmítnout požadavky hodných komunistů, kteří přece nechtějí žádnou diktaturu, ale demokracii, samozřejmě lidovou.

Komunistické straně se podařilo již v Košicích obsadit ministerstvo informací a tím i rozhodovat o rozhlasu a filmu (s tehdy velmi vlivným filmovým týdeníkem). Komunisté postupně získali pod svou kontrolu i tak zvaný nestranický tisk odborů (Práce), mládeže (Mladá fronta), zemědělců, vojáků, policie a krajský a okresní tisk. Jen noviny a časopisy nekomunistických stran mohly šířit odlišné zprávy a názory – přičemž ale nemohly otevřeně kritizovat metody sovětizace Polska, baltických zemí, Rumunska, Bulharska, Maďarska a nejsovětštěji se chovala Titova Jugoslávie.

Komunistický ministr vnitra nerespektoval ani usnesení vlády o zrušení personálních změn mezi veliteli bezpečnosti. Cílevědomě následující dílčí zásahy postupně vylučovaly nekomunisty z rozhodujících pozic, zejména v oblasti bezpečnosti. Kritici této koncentrace moci byli obviňováni z reakčních piklů a někteří již před únorem zavíráni na podkladě smyšlených obvinění. Pokud byli propuštěni, už bylo jejich místo obsazeno. Komunisté zorganizovali projevy vůle zdola, které požadovaly tvrdý postih redaktorů i vydavatelů reakčního, ve skutečnosti demokratického tisku.

Komunisté spolu s dalšími pomocníky ovládli aparát Národní fronty, v níž spolu s některými sociálními demokraty a levicovými představiteli jednotných odborů, zemědělských organizací, jednotného mládežnického hnutí (zpočátku měli jen lidovci vlastní mládež), sportovních, zájmových a kulturních organizací. Podle komunistů měly masové organizace sloužit celku (který představovali oni) a ne jednotlivým stranám, což opět připomíná snahu Henleina a jeho sammelbewegung – sběrné hnutí – a jeho stranou ovládanou nadstranickost. Komunisté tyto organizace nazvali převodovými pákami.

Kdo se vůbec od koho učil?

K uchvácení moci v únoru 1948 patřilo obsazení nekomunistických redakcí a sekretariátů nekomunistických stran a to ještě před prezidentovým přijetím demise.

Komunisté měli své silné pořádkové jednotky a polovojenský výcvik změnili v přímou přípravu ozbrojených dělnických milic. Proto byli Sověti tak šokováni rokem 1968, protože dělnické milice nestály na jejich straně. Milicionáři, jako bojové jednotky komunistické strany, obsazovali sekretariáty nekomunistických politických stran a redakce novin již před 25. únorem 1948.

Rozkaz k zatčení Pavla Tigrida a dalších jedenácti známých osob byl vydán již 23. února!

Odlišnosti mezi nacisty a komunisty:

Nacisté dokázali v očích svých přívrženců deklasovat slovo demokracie přídavným jménem formální. Slovo „formaldemokratie“ je i současnými otevřenými i různě taktizujícími obhájci nacistické a jiné totality stále využíváno s deklasujícím úmyslem. Přesvědčovali své přívržence, že tato formální demokracie se sice tváří demokraticky, ale nedbá práv chudých lidí – a Češi navíc formálním výkladem zákonů utiskují všechny ostatní: Němce, Slováky, Maďary, Rusíny, Poláky.

Je paradoxní, že se po válce také „bývalí“ nacisté horlivě zastávali i německých Židů, kteří přežili jejich vyhladovací tábory, ale v republice nebylo pochopení pro lidi mluvící německy. Někteří němečtí židé přesto zůstali, naučili se brzo češtinu nebo slovenštinu a část z nich zastávala významná místa v komunistické mocenské struktuře. Dle nacistů nedokáže formální demokracie řešit problémy, vždy se vymlouvá na paragrafy, které nedovolují jednat rozumně – proto je diktatura lepší formou vlády.

Nacisté, když se to hodilo, se odvolávali i na oficiální údaje o růstu ekonomiky Sovětského svazu a stavěli proti sobě bídu a hospodářskou krizi formálních demokracií a obrovský hospodářský růst za sovětských pětiletek, nacistických čtyřletých plánů i úspěchů fašistické Itálie při přeměně močálů v úrodnou půdu. Plánované hospodářství vedené socialistickými diktaturami Berlína a Moskvy, nebo Itálií a Portugalskem vítězí nad prohnilým kapitalismem.

Henleinova strana využívala možností demokratického meziválečného Československa k zastrašování odpůrců, k vychvalování Hitlera a tvrdé kritice naší demokracie. Henleinovi se dařilo přejít od kritiky odpůrců k zastrašování „nepřizpůsobivých“. Mezi sudetskými Němci se stále hlasitěji ozývali přívrženci spojení s říší a stále tvrději byli umlčování odpůrci nacistické cesty.

SdP, která po Mnichovu s velkou slávou – ale i s výhradami Berlína – splynula výběrově s říšskou NSDAP, vyvolávala v bývalých Němcích z Československa stále větší hrdost nad účastenstvím ve společenství nejúspěšnějšího národa, který bude rozhodovat o vývoji světa.

Přepadení Polska ale přec jen vyvolalo v některých Němcích pochyby – válku mnozí nechtěli. Úspěchy v Polsku a ve Francii umlčely některé pochyby. Nadšení dosáhlo vrcholu při rychlém pronikání do Ruska, před Leningrad, před Moskvu a v počátečních fázích dobývání Stalingradu. Hrdost se začínala měnit v obavy po kapitulaci zbytku obrovské německé armády v tomto obklíčeném městě.

Komunisté před válkou dávali před slovo demokracie přídavné jméno buržoazní – připomeňme si podobu s nacistický pojmem formalní demokratie. Cílem komunistů byla diktatura proletariátu. K ní chtěli dospět světovou revolucí. O buržoazní demokracii prohlašovali, že není demokratická, ale slouží jen bohatým. Jelikož většina obyvatel průmyslových zemí jsou proletáři (teorie 19. století), je diktatura proletariátu demokracií většiny.

První změna taktiky komunistů nastala v roce 1933, kdy po Hitlerově uchopení moci poznali zatčení němečtí komunisté, že tak kritizované buržoazní demokracie jsou méně špatné než fašismus – jak záměrně označovali nacionální socialismus. Po požáru říšského sněmu a procesu s Dimitrovem uznali výhodu buržoazní demokracie i v Moskvě. Příkazem z Moskvy přestali naši komunisté obhajovat právo všech Němců na společný stát a náhle upustili od spojení pohraničí s Německem a do sovětsko-německé smlouvy ze srpna 1939 byli nejhlasitější obránci republiky.

Druhá změna taktiky (pomineme-li jejich rozkolísanou taktiku po paktu Ribbentrop-Molotov) nastala za války při přípravě na poválečné převzetí moci. Komunisté stydlivě kamsi odsunuli diktaturu proletariátu a stanovili nový cíl: lidovou demokracii, jako vládu většiny = tedy skutečné demokracie. Postup sovětské armády umožnil prosazovat politiku prohlašující se za demokratickou. Obviňováním nekomunistů z vymyšlených hříchů z doby protektorátu a nově ze spolupráce s protisovětskými režimy a s imperialisty (kteří podporují militarizaci Německa a připravují novou světovou válku) usnadňovalo komunistům připravovat uchvácení moci.

Dnes, po zkušenostech s nacisty a komunisty považujeme jakékoliv koketování s diktaturami za politicky nepřijatelné. Tak tomu vždy nebylo. Naši legionáři na Sibiři nabídli Masarykovi, že ho zvolí diktátorem. Chtěli ukončit nejasnosti v politickém i vojenském vedení. Budiž to považováno za snahu o přechodné válečné řešení. Ale nespokojenost s neschopnostmi demokracií stoupala – a samozřejmě je i dnes rizikem. Připomeňme si meziválečné státy s fašistickými a autoritativními prvky: Itálii, Portugalsko, Španělsko, Maďarsko a Rakousko. Také pro Jugoslávii a Rumunsko bylo zavedení těchto režimů velmi lákavé.

Nacistické Německo prožívalo prudký růst hospodářské síly, což se líbilo Němcům v Československu, kteří ale zavírali oči před tím, že hospodářská politika nacistů zvyšovala ekonomické potíže našeho pohraničí. Silné Německo omezovalo dovoz téměř jen na strategické suroviny a odrazovalo své obyvatele od cest do zahraničí, i když cílem byly oblasti osídlené Němci. Omezením dovozů byl postižen zejména průmysl našeho pohraničí. Nacistická politika se svým protižidovským programem odrazovala také mnoho odběratelů od nákupu v podnicích s nacistickým vedením.

Další podobnosti a rozdíly předdiktatur

Ihned po obsazení pohraničí si nacisté vyřizovali účty se svou opozicí. Podle dlouho předem připravených seznamů bylo po Mnichovu zatčeno, vězněno a popraveno mnohem více sudetských Němců než kolik jich přišlo o život 4. března 1919 a za téměř dvacet let Československa, v němž nebyl žádný Němec odsouzen a popraven z politických důvodů.

Hned po válce, tedy ještě v předdiktatuře, komunisté stupňovali násilí napřed proti Němcům a kolaborantům a pak proti nepřátelům lidu (tedy KSČ). Po uchvácení  moci likvidovali i část funkcionářů a členů vlastní strany. Za buržoazní ČSR nebyl popraven žádný komunista z politických důvodů, ale jakmile se KSČ stala vedoucí silou, dostali se i soudruzi z nejvyšších špiček do rukou katů – včetně generálního tajemníka Rudolfa Slánského (Salzmann) a mocného Bedřicha Reicina (Friedrich Reinzinger).

Hitler a Henlein si dokázali získat i část svých odpůrců, například z řad sociální demokracie. Dokonce nemálo bývalých komunistů bylo ochotno se k jejich socialismu přidat.

KSČ už před převzetím moci ztrácela důvěru a přívržence. Po uchvácení moci dokázala svou kádrovou politikou (kádrovou diktaturou) zlomit část lidí všech vrstev, kteří nechtěli ztratit možnost uplatnění.

Režim omezené demokracie nám byl vnucen také bezprostředně po Mnichovu. Stát nesměl dovolit kritiku Němců, Německa a jeho politického systému, aby nezavdal záminku k intervenci. Osud republiky 1938 i 1948 ukazuje, že dobro si nemůže získat přízeň rozjetého zla a větší shovívavost žádnými ústupky. Po Mnichovu musel stát zavést censuru, zredukovat počet povoleného tisku a zcela zredukovat systém politických stran.

7. října 1938 muselo Česko-Slovensko vyhlásit amnestii na všechny trestné činy proti republice, páchané Němci, ať již československé nebo jiné státní příslušnosti. Amnestie promíjela tresty deserce, neuposlechnutí mobilizace, stanného práva a také účasti v bojůvkách freikorpsu, které v době mnichovské krize z Německa v noci přecházely hranice a střílely na naše celníky a četníky a ještě za tmy statečně mizely v Německu. Amnestie také promíjela terorizování německých demokratů, například sociálně demokratického starostu Ústí nad Labem.

Režim určité omezené demokracie byl u nás nastolen po válce s počátečním souhlasem značné části veřejnosti. Dnešní kritika poválečného omezení počtu politických stran opomíjí, že jsme tehdy viděli důvody prohry demokracie nejen ve vnějším tlaku, ale i v příliš velkém počtu politických stran. Proti omezení na pouhé čtyři strany protestovali hlavně přívrženci nepovolené agrární strany, s jejímž zákazem nesouhlasili ani představitelé některých demokratických stran – což znamená, že se jiní téměř radovali. Venkov pak stejně překvapil značným počtem hlasů pro KSČ.

Omezení demokracie šlo ruku v ruce s omezováním suverenity. Již na druhé schůzi vlády v Praze, 11. května 1945 byl krátce po zahájení jednání odvolán předseda vlády Fierlinger. Nevolal ho ale prezident, který by k tomu měl určité ústavní právo, ale ten ještě v Praze nebyl. Fierlinger byl vyzván Zorinem, aby se k němu dostavil. Jistě tu hrála svou úlohu radost, vděčnost a nadšení, ale i předcházející kontakty Fierlingera s komunisty a s Moskvou, bez jejichž souhlasu by se nestal premiérem košické vlády. I přes svou promoskevskou orientaci byl Fierlinger zřejmě překvapen důvodem pozvání. Zorin upozornil naši vládu, že sovětské vojenské orgány nedůvěřují České národní radě, protože v době povstání měla kontakty s vlasovci. Vláda, která se v Praze ještě nestačila rozhlédnout, proto odvolala připravovanou schůzi v sídle ČNR což znamenalo i konec očekávaného spojení zahraničního a vnitřního odboje. Zorin si ověřil, že může poroučet.

Churchill přesto ještě 5. března 1946 ve svém projevu ve Fultonu označil náš stát, jako jediný za železnou oponou, za demokratický. I jiní kritici tehdy uznávali, že naše politické strany mohly soutěžit, vydávat svůj tisk, organizovat se, navzájem se kritizovat a usilovat o přízeň občanů. Československo bylo také jediným státem osvobozeným z východu, odkud Rudá armáda na podzim 1945 odešla.

Jistě má každá demokracie mnoho skutečných slabin. I po listopadu 1989 se malé strany cítí znevýhodněny přístupem do veřejnoprávních médií a pětiprocentní klausulí, která je v menších krajích mnohem vyšší. (Karlovarský kraj má jen 5 mandátů, klausule je tedy teoreticky 20%).

Jedním z rozdílů mezi nacisty a komunisty byl v upřímnosti. Nacisté jasně odsoudili formální demokracii a řekli, že diktatura a vůdcovský princip dokáží mnohem lépe řídit státy než demokracie se svým věčným dohadováním.

Komunisté, kteří ještě mezi válkami usilovali o diktaturu proletariátu, zamlčeli v poválečné době svůj diktátorský cíl a odvolávali se na legálnost – byť i velmi pokrouceně vysvětlovanou. I proto jim 25. února 1948 tolik záleželo na Benešově přijetí demise téměř poloviny ministrů. Dodnes komunisté tvrdí, že 25. únor nebyl pučem. Rozhodně ale bylo pučem jejich uchvácení moci.

Začátkem 50. let koketovali ideologové komunistické strany na přechodnou dobu s myšlenkou diktatury proletariátu. Po Stalinově smrti se ale hovořilo o již úspěšném přechodu národní revoluce v revoluci vedoucí k vytvoření lidové demokracie – od ní pak povede cesta k vytvoření socialistického státu. Tím byla opuštěna i teorie, dle níž se vývoj uskutečňuje jen bojem antagonistických protikladů a změnou kvantity v kvalitu – tedy revolucí. Ideologické názory prošly po Stalinově smrti trochu chaotickým vývojem, který jednou podpořil, jindy zpochybnil různé teorie přechodů. Bylo to tápání, protože se občas nehodil Marx, jindy Lenin a někdy vůbec nikdo.

Mnohé z toho tu bylo už po první světové válce. Tehdy v Německu – jehož proletariát uznávali sovětští bolševici za nejvyspělejší – byla prohlášena listopadová revoluce 1918 za demokratickou (svržení císaře) a revoluce v lednu až březnu měla být revolucí socialistickou, spojenou s ovládnutím majetku dělnickými sověty (radami) – některé levicové skupiny mluvily i o demokracii majetkové.

Několik ilustrací k německé předdiktatuře

Walter Kotrba, narozený v Praze 1924 v německé liberálně smýšlející rodině zveřejnil své vzpomínky v roce 2000 ve dvoujazyčné knize Jeden Pražák mezi válkou a mírem (Ein Prager zwischen Krieg und Frieden). Vzpomínky a články uveřejněné po roce 1994 svědčí o tom, že dr. Kotrba musel zažít mnohé zklamání i od Čechů. Přesto je iniciátorem a (spolu)zakladatelem Kruhu přátel česko-německého porozumění.

O napětí v době voleb 1935, o henleinovcích, kteří narušovali předvolební schůzi jeho otce cituje na stranách 48-49 své knihy Prager Tagblatt: Včera pořádala Německá demokratická strana svobody (DAWG Deutschdemokratische Liberale Partei) v Německém domě své předvolební shromáždění. Dr. Milto Kotrba prohlásil: „že strana je malá, stojí však, uprostřed fanatických hnutí a výlevů nenávisti vůči lidem jiné víry nebo národnosti, na realistické půdě demokratického státu. … Mezi účastníky shromáždění bylo mnoho Henleinových přívrženců, většinou studentů. Po celou dobu shromáždění docházelo k rozporům mezi řečníky a jejich politickými protivníky. Henleinovci už před shromážděním obsadili balkón a po zahájení shromáždění přišpendlili na jeho zábradlí vlaječky s nápisem „Volte SHF“ (Henleinova strana). Do sálu házeli letáky a propagační materiál … Když dr. Bacher hovořil o židovské otázce, vrhali na řečnický stolek šipky a koule z papíru.

Kotrba dále píše: Můj otec byl tajemníkem Německého ústředního svazu průmyslu, jehož sídlem byl Liberec. Jako starý Pražák a kvůli svým dobrým kontaktům s Čechy byl však stále delegován do Konfederace svazu průmyslníků, kde s českými kolegy z Českého svazu průmyslníků koordinoval společné problémy. Kromě toho byl členem pražského zastupitelstva a byl činný v četných dozorčích radách institucí jako byl Pensijní ústav, Ústřední sociální pojišťovací ústav atd. …

Sotva získali henleinovci vliv, především v Liberci, byl můj otec prohlášen za „neúnosného“ a pozbyl svého postavení. Výhledově mu nabídli méně významnou funkci u Svazu kovoprůmyslu. Ani toto místo však, vlivem „naléhavého pokynu shora“, nedostal. Nakonec se stal vedoucím Kartelu pro zušlechťování textilu, který … sestával z českého a německého oddělení. Tak ztratil otec již před „anšlusem“ Sudet a vlivem SdP všechny veřejné úřady a funkce.

V období vrcholícího konfliktu roku 1938 to byla, kromě mnoha jiných, i Milena Jesenská, která velmi důkladně nahlédla do vnitřních vztahů a problémů sudetských Němců. Své poznatky uveřejnila v časopise Přítomnost. Názvy statí byly symbolické: například Anšlus nebude a Nad naše síly. Bohužel se mýlila v otázce anšlusu – připojení Sudet k Německu bylo provedeno za jásotu jedněch a pláče druhých. Smutnou pravdu vyjádřil článek „Nad naše síly“ v němž psala, že některé zkoušky osudu opravdu nelze zvládnout.

Ono období jsem prožil jako desetiletý v Karlových Varech. Viděl jsem mnohé a ledacos jsem cítil, ale Jesenská to uměla lépe vyjádřit.

Muselo to být hrozné pro odpůrce stále vítěznějších a útočnějších henleinovců. Otázky Henleinovců kladené odpůrcům a váhavým Němcům naháněly strach: Jsi opravdu Němec, nebo jen německy mluvíš (mluvící)? Zejména po připojení Rakouska byl trvalý a stále ostřejší tlak k nevydržení. Demokracie neměla nástroje ani sílu zabránit sudetoněmecké předdiktatuře.

Josef Škrábek

———————————————————————————————————————

Dialog se sudetskými Němci musí pokračovat

Oficiální česká politika vůči sudetským Němcům nebyla ani v průběhu více než dvaceti let od demokratického převratu v Praze schopna překročit svá tradiční schémata a přístupy. Především zůstává podřízena základní benešovské a později komunistické doktríně zatlačování německého nebezpečí revanše a opětovného zničení českého státu příliš velkým a silným Německem.

Rozhodující čeští politici dosud jen neradi připouštějí, že středoevropské státy se mohou z postsovětského marasmu dostat pouze s pomocí Německa a nikoliv cestou konfliktů s ním. Česká politika se ráda odvolává na různé průzkumy veřejného mínění, které o jistém přetrvávajícím antiněmectví  české veřejnosti vypovídají, ale sama dělá málo pro změnu těchto postojů, především pro zvýšení české korektnosti, sebedůvěry i zdravého vlastenectví.

Jako kdyby stále raději spoléhala na své vztahy se svými vzdálenými spojenci či konkurenty Německa, než na přímé vztahy s tímto největším a rozhodujícím sousedem České republiky. Přitom pokud by se právě Německo rozhodlo zpomalit nebo odložit ad acta integrační procesy v Evropě a vrátit se k národně-hospodářské politice, k národnímu státu, pak bude český stát skutečně znovu ohrožen. Měl totiž vždy v historii a nesporně i nyní nejlepší šance pouze jako součást západoevropské integrace. Pro Čechy propojení střední Evropy vždy znamenalo spolupráci a soutěžení spíše s Němci a Rakušany, než se sousedními i vzdálenějšími slovanskými národy, natož s Angličany či Američany.

Mnozí Češi si však dobře uvědomují jedinečnou možnost dalšího rozšiřování dobrých sousedských vztahů a spolupráce s Německem právě v 21. století. Nicméně politici svou pasivitu či vyčkávání ve věci narovnání vztahů zvláště vůči sudetským Němcům jako svým bývalým spoluobčanům odůvodňují jednou průběhem ekonomické reformy, jindy blížícími se volbami a tak podobně. Zřejmě si neuvědomují, že vyhýbání se dialogu je právě v demokratické společnosti neúnosné a spíše známkou slabosti než síly. Při diskusích se sudetskými Němci nejsou ani dnes Češi bez argumentů, neboť i sudetoněmecká strana se dopustila při formulování svých stanovisek značného zjednodušení a jednostranností. Právě ta česká politická strana, která nutný dialog k narovnání vztahů odvážně podstoupí, může jen získat a to z mezinárodního, evropského, ale i domácího pohledu. Nejsilnější strana současné vládní koalice, ODS, vedená premiérem Nečasem, rozhodně není protiněmecká, současně však z pochopitelných důvodů akcentuje český patriotismus.

V jejím vedení i v regionech působí řada lidí, kteří mají k Německu velmi blízko – ať už tím, že jde o technokraty, podnikatele, obchodníky, lidi znalé němčiny apod. Hlavní pozornost této strany je ovšem upřena na ekonomickou transformaci a změnu politického systému. Jen nerad si zřejmě premiér Nečas připouští, že bude nucen věnovat jistou pozornost i sudetoněmeckému problému, který měli a mohli vyřešit v příznivějších okolnostech už jeho předchůdci.

Dialog se sudetskými Němci nesmí mít nic společného s nějakou českou kapitulací nebo švejkovstvím. Bude nepochybně vycházet z toho, že Češi a Němci se ve vzájemných vztazích dopustili mnoha chyb a jako obyčejní lidé doplatili na mnoho špatných a zlých politiků. Obě strany budou muset také kriticky posoudit sami sebe, své omyly, mýty a falešné představy a naděje.

Protože takový otevřený a oficiální dialog chybí, protože však i po 20 letech  chybí srozumitelné publikování výsledků práce společné komise historiků i pro nejširší veřejnost, a především pak s ohledem na nepříjemnou jazykovou bariéru – zůstává nadále hlavním úkolem pro ty, kteří chtějí působit ve prospěch dobrých sousedských vztahů, spíše osvětová, vzdělávací práce. Je smutné, kolik jednostrannosti, nevědomosti a zvláště netolerance brání na obou stranách usmíření a dorozumění mezi Čechy a jejich bývalými spoluobčany německé národnosti.

Vezměme stručně klíčové dějinné momenty česko-německých konfliktů jen za uplynulé století a pokusme se je definovat co nejobjektivněji z obou hledisek:

1. Rok 1919 – vznik Československa

Češi dnes nemohou nepřiznat, že šlo o stát národnostní a ne národní, který navíc vznikl spíše z vůle vítězů 1. sv. války, než aktivním přičiněním jeho obyvatelstva. Ve známých 14 bodech amerického presidenta Wilsona byl pouze požadavek na autonomii národů Rakouska-Uherska, prakticky totéž, co v polovině října nabízel národům monarchie Karel I. Podobně spontánně jako si Češi vyhlásili stát, si posléze Němci přáli odtržení od něj a vlastní sebeurčení…

Sudetští Němci by s odstupem času měli akceptovat, že opojení Čechů z obnovy historické státní samostatnosti po porážce a zhroucení habsburské monarchie bylo logické a že druhořadé postavení občanů německé národnosti mělo přímou souvislost s porážkou německy orientovaných centrálních mocností a se snahou Němců žijících v Čechách zabránit změně národnostních poměrů, jednoduše tedy s rozdílným pohledem na výsledky 1. sv. války.

2. Období první republiky

Češi musí vědět, že mocné sudičky daly novému čs. státu do vínku chovat se nejen protihabsbursky, ale především protiněmecky. Němci byli v 1. republice 20 let odstrkováni ve státní službě, na úřadech, ve školství, armádě apod., ale určitě ne více a ne krutěji, než předtím po 200 let Češi v habsburské monarchii.

Sudetští Němci nemohou nepřiznat, že mylným hodnocením politické situace pomohli Hitlerovi zničit jednu z posledních nadějí demokracie v Evropě. Ani relativně druhořadé postavení Němců v Československu to nemůže ospravedlnit. Lze totiž tvrdit, že bez hitlerovské agrese by se toto postavení v následujících letech s upevňováním a prosazováním demokratických zásad zlepšovalo a umělá idea čechoslovakismu by vzala za své tak, jako tomu došlo později i pod komunistickým režimem. Lze tvrdit, že kdyby tedy sudetští Němci nepomohli Hitlerovi znásilnit a rozbít poslední  demokratický stát ve střední Evropě, mohl tento mnohonárodní, umělý, ale přece jen k demokracii směřující stát postupně být spravedlivým i ke svých německým občanům a průběh jeho dějinných peripetií mohl být příznivější ke všem jeho obyvatelům nejrůznějších národností.

3. Mnichovská dohoda a druhá republika

Sudetští Němci by měli připustit, že mnichovská dohoda z 30. září 1938 nebyla povznášející a radostná ani pro ně, že šlo pouze o další z Hitlerových podvodů, kterých se sotva lze dodnes dovolávat. Jestliže pak sudetští Němci dodnes považují za svou vlast země Koruny české, pak je nutné připomenout, že jejich hranice nikdo nezpochybnil, dokonce ani po tragických porážkách na Moravském poli, u Lipan, na Bílé hoře nebo u Hradce Králové, snad s výjimkou válek o Slezsko.  Pokusil se o to až Hitler, bohužel právě za aktivního přispění německých obyvatel těchto zemí. Tímto konstatováním nemá být zapomenuta mnichovská role Francie a Anglie, tu by si měli připomínat především Češi, kteří dodnes zůstávají v pokušení svou státní existenci vůči Německu vymezovat podle Benešovy doktríny negativně a propadají přitom svému tradičnímu velikášství, ale i slibům různých velmocí. Jedno mnichovské poučení by mělo stačit navždy.

4. Protektorát

Sudetští Němci musí pochopit, že protektorátní režim přivodil české straně takové trauma, že česko-německá tragédie, jakou byl konec česko-německého soužití a spolupráce v jednom státě, byla nevyhnutelná. Hluboké ponížení Čechů nepřišlo jen skrze německou okupaci, uzavření vysokých škol, heydrichiádu, Lidice apod., ale zvláště skrze podivný systém kolaborace, kdy se měnily vztahy mezi sousedy a příbuznými, měřítka lidských hodnot a kdy národnost se stala něčím patologickým, neboť Žid musel do koncentráku, Čech na práci a Němec do uniformy.

Na české straně je protektorátní trauma tak hluboké a silné, že prakticky dodnes to není vítané téma rozhovorů. Češi jakoby dodnes byli vděčni za černobílé zobrazení protektorátní  minulosti komunistickou propagandou. Teprve pomalu a nesměle se vynořují autentické vzpomínky, biografie filmových hereček, korumpování dělnictva nacisty, objektivní hodnocení politiků jako byli Alois Eliáš, Rudolf Beran, Emil Hácha atd. Naopak vděčná postava krvavého kata českých odbojářů Heydricha vystačila i dnes na mnohadílný přesvědčivý televizní seriál.

Sudetští Němci nemají pochopitelně k protektorátu žádný pocit sounáležitosti a zůstává pro ně též bílým místem. Pokud tehdy žili, pak jako občané v Říši, a jejich pohled je jednostranný: vždyť v protektorátu bylo méně bombardování a více jídla, neprošla tudy prakticky fronta, Praha byla lazaretním městem atd. Nebýt protektorátu  a s ním spojeného německého výsměchu, ponížení a i ohrožení české existence, sotva by byl mohl Edvard Beneš svou zahraniční akcí připravit a prosadit u Spojenců transfer prakticky všech německých spoluobčanů.

5. Benešovy dekrety a vyhnání sudetských Němců po 2.sv.válce

Pokud se Česká republika nevrátí v nejbližších letech do ruské nebo podobné náruče, potká Benešovy dekrety osud Mnichovské dohody. Bude tomu tak proto, že jsou nepochybně příliš spojeny s průběhem a historií 2. světové války a s benešovskou doktrínou, která vlastně nějaké rovnoprávné vztahy a dorozumění s německými krajany a sousedy vůbec nepředpokládala.

Myslím, že Češi dnes možná podvědomě cítí, že Beneš, podobně jako Dubček, se nestane národním hrdinou, ale v nejlepším případně jen národním mučedníkem. Oba sice podlehli jednoznačnému násilí diktátorů a jejich totalitní režimů, ale oba také v roce 1938 stejně jako o 30 let později vydali stát okupantům prakticky bez odporu a bez jediného výstřelu. Takovou kapitulaci pochopitelně nemohlo z historie a vědomí národa vymazat ani vyhnání miliónů bývalých německých spoluobčanů, zvláště ne těch starců, žen a dětí, kteří se stali stejnými oběťmi Hitlerova ideologického a válečného šílenství jako Češi. Jestli to lze nazvat vítězstvím, tak jedině Pyrrhovým.  Ostatně žádné statečné rozhodnutí neučinil president Beneš ani v únoru 1948. Jeho dekrety z roku 1945, i když pomineme všechny právní pochybnosti, prostě dnes už neodpovídají moderním demokratickým a humanistickým ideálům a zásadám sjednocené a svobodné Evropy.

Na druhé straně především sudetští Němci musí akceptovat, že Edvard Beneš se bude i nadále těšit uznání Čechů, pokud jde o vznik a obnovení samostatného státu, a tedy i o prosazení českého nacionalismu. Češi mají například právo protestovat proti pokusům označovat jej za českého Henleina. Beneš se totiž nikdy nestal členem komunistické strany či funkcionářem Stalina. Jeho metody boje s německou hrozbou nebyly vždy čisté a korektní, ale byly poctivé vůči české věci.  Lze mu ovšem vyčítat mnohé, například nejen upřednostňování kapitulace před bojem, víru ve Stalinovy sliby či fakt, že po květnu 1945 se do české vlády nedostal ani jediný zástupce domácí odboje.

Sudetským Němcům se zase plným právem nelíbí tvrzení, které je nyní v Česku dosti oblíbené, totiž že o jejich odsunu rozhodl Stalin a Spojenci. Nicméně se asi už lze shodnout na tom, že nikdo na české straně, ani Beneš, ani Gottwald, neměl onu moc vybudovat právě na česko-německé hranici pověstnou železnou oponu. Lze snad dnes vážně tvrdit, že kdyby na její české straně zůstaly tři miliony sudetských Němců, že by nebyla tolik železná?

Od hypotéz se vraťme ke skutečnosti: kolektivní vyhnání německých spoluobčanů po 2.světové válce bylo především pomstou a po hříchu následuje v křesťanské morálce trest. Více než 40 let pod komunistickým režimem rozhodně trestem bylo – zvláště pro tu větší část českého národa, která nikdy nechtěla být ani nacisty, ani komunisty, ale která k vyhnání mlčela. Jak známo, mlčení obyvatel vyhovovalo oběma totalitním režimům.

Jaké jsou tedy dnes šance sudetských Němců v České republice z hlediska evropské budoucnosti?

Špatné i dobré zároveň. Záleží na tom, co si pod svými šancemi představuje ten který jednotlivec. Některým stačí fakt, že je pryč železná opona a nahradily ji otevřené hranice společné Evropy. Jiní jsou spokojeni s tím, že mohou volně navštěvovat svá rodiště, pečovat o hroby předků a navazovat kontakty s novými obyvateli jejich domů či obcí. Ještě jiní jsou ochotni aktivně podporovat společné česko-německé projekty, na kterých se lze již nyní dohodnout. Existuje už mnoho takových příkladů. Nicméně je i mnoho a nejen starších představitelů sudetských Němců, kteří připomínají smutné postavy komunistů Dubčekovy éry – nechápou totiž, že po mnoha desetiletích nelze už navazovat na to, co jednou neodvratně skončilo. Lze si představit v České republice větší vliv němčiny, objektivnější učebnice dějepisu, více hraničních přechodů i více nejrůznějších dvojjazyčných nápisů nejen v Chebu, Karlových Varech, Liberci či v Opavě, ale je zřejmý nesmysl věřit, že v těchto městech jednou opět převáží německy mluvící obyvatelstvo. Navíc v době, kdy klesá podíl Němců ve statistice obyvatel a národností jejich vlastního znovusjednoceného státu. Německá menšina v České republice možná poroste, ale tato nová komunita už nebude ničím spojena s původním sudetoněmeckým etnikem. Vždyť i v Praze dnes žije více Američanů než Němců, nemluvě o Vietnamcích, Ukrajincích atd.

Mnozí funkcionáři sudetských Němců byli změnou režimu v bývalé vlasti pořádně zaskočeni. Ztráta komunistického nepřítele totiž náhle znamenala, že by měli své působení či alespoň některé kanceláře přeložit z Mnichova třeba do Liberce či Chomutova nebo Jeseníku. Stovky jejich publikací by měly začít vycházet dvojjazyčně, aby bylo možné Čechům vysvětlovat historii, stanoviska i nové naděje vyhnanců. Vedle společné záchrany či obnovy hřbitovů a kostelů v místech bývalé železné opony a vojenských cvičišť měly přijít na řadu i společné česko-sudetoněmecké hospodářské podniky a projekty. Místo toho sudetští Němci bohužel stále čekají na jakési další politické řešení, o které ovšem už nikdo jiný nemá zájem. Zastavme se jen u jejich nejznámějších požadavků:

  1. Právo na domov – už dnes se řada sudetských Němců či jejich dětí do své původní vlasti nejrůznějším způsobem vrátila, ať už jako podnikatelé, duchovní, novináři, zaměstnanci firem, učitelé, studenti, důchodci atd. S nimi přišlo mnoho dalších Němců, ne sudetských.  Z české strany se výzvy k návratu včetně slavobrán a hromadného odškodnění sudetští Němci zřejmě nedočkají, ale těm, kteří se k návratu rozhodnou, nikdo nebude bránit.
  2. Právo na sebeurčení – pokud vycházíme z faktu, že v České republice už nikde není souvislé německé osídlení, zní tento požadavek podivně a Čechům podezřele, neboť se apriori předpokládá, že by někde takové osídlení znovu vzniklo. Na Mnichovskou dohodu ani na heslo Heim ins Reich Češi pochopitelně nezapomněli a něco o tom ve škole nepochybně zaslechla i nejmladší generace. Dál tady zůstává platný dávný příměr Františka Palackého: „…Böhmen je země podobná kotli, a jak známo, kotel nelze rozdělit, aniž by se nezničil.“
  3. Vrácení majetku – odškodnění. Stovky sudetoněmeckých vesnic jsou po půl století totalitního režimu na tomto území v ruinách a pod zemí, tisíce domů zničeny. Své nároky by právem vznesli i ti, kteří nepřišli o hektary půdy a lesů, ale o lékařské, advokátní či jiné praxe, o podniky atd. Pak nutně přichází důležitá otázka: do jaké míry zavinili právě Češi vznik železné opony ve střední Evropě a všechnu následnou bolševickou devastaci materiálních i morálních statků?

Co všechno je postihlo na základě a jako důsledek hitlerovské agrese a expanze? Pochopitelně, že i kvůli takovým otázkám je nutný zcela otevřený česko-sudetoněmecký dialog. Nelze ovšem ani zapomínat, že česká kvalita, od hospodářství a řemesel přes vědu až ke kultuře a umění, vyrostla především v přirozeném soupeření s německými resp. rakouskými sousedy.

Evropa nemá na začátku 21. století méně problémů, než v tom minulém. Přes finanční, hospodářské, multikulturní a integrační krize však za sebou má více jak půl století bez velkého válečného konfliktu. Všechny její národy a národnosti by si toho měly být dobře vědomy a nedovolit svým politikům ani jakýmkoli vůdcům tento potěšitelný fakt změnit. Poučení z historie bývalých konfliktů a křivd k tomu zcela jistě napomáhá.

Erhart

———————————————————————————————————————

Jak Václav Klaus začal komunikovat se sudetskými Němci

Ohlasy českých médií na letošní 62. Sudetoněmecký den v Augsburgu žel nesvědčí o vysoké informovanosti a věcnosti našich novinářů. Sudetská struna je v Česku stále příliš citlivá – a zůstává takovou i přičiněním většiny tuzemských médií. Jaké tedy bylo „mediální pokrytí“ letošní augsburské svatodušní neděle očima českých novinářů?

Přehlédneme-li, že mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení a europoslanec Bernd Posselt byl např. pro Idnes jen „významným představitelem sudetských Němců“ nebo dokonce jen „předákem“, pak mnohem horší bylo podávání toho, o co letos v Augs-burgu šlo. Zdá se, že média se věnovala jen jakési přestřelce mezi prezidentem Klausem a řečníky Sudetoněmeckého dne, aniž by byť i jediný ze zpravodajů a komentátorů pochopil podstatu věci.

Redaktor Luboš Palata, který byl na akci osobně a který napsal do pondělních Lidových novin (13. 6.) celou stránku, uvedl: „Politika tady byla až na druhém místě.“ To přece v žádném případě není pravda! Sudetští Němci totiž nejsou jen přátelští pijáci piva organizovaní ve stovkách zájmových organizací podle místa, odkud byli vyhnáni, ani udržovatelé dávných řemeslných a folklórních tradic. Přestože barevná atmosféra akce uchvátí, jde sudetským Němcům předně o politiku, o dialog s politickou reprezentací jejich rodné země. Dlouhodobě se jim to daří v příhraničních oblastech, ale kromě krátkého období po pádu komunismu, kdy Posselt debatoval s Klausem v rámci Občanského fóra a kdy se Václav Havel vyhnaným dočasně omluvil, vrcholní čeští politikové sudetské Němce programově přehlížejí.

Sudetští Němci naopak cílevědomě pracují na tom, aby se to změnilo, a jsou částečně úspěšní. Koncem loňského roku navštívila Česko bavorská státní delegace vedená bavorským pre-miérem Horstem Seehoferem. Byla to první bavorská návštěva na nejvyšší úrovni v novodobém Česku. Přestože Bavorsko patří k největším hospodářským partnerům Česka, bavorským premiérům ani ministrům se k nám nechtělo – bez sudetských Němců. Seehofer na sudetoněmecké účasti trval a tak s ním Bernd Posselt a další krajané loni konečně přijeli.

Jde o politiku, ne o folklór

Sudetoněmecký den, to jsou hodiny politických projevů jak představitelů bavorské vlády, tak sudetských Němců. Kultura politiky je tu naprosto odlišná od toho, co známe z Česka. Tisíce posluchačů si řečnění plné zdvořilostí i vzájemného špičkování, předvolební agitace s připomínáním zásluh a úspěchů (i když volby jsou ještě daleko), ale i zápasu o budoucnost této specifické skupiny evidentně užívají.

Letos, zvláště ze Seehoferových úst, zaznělo hodně nadějí do budoucnosti. Bojím se, že „nová etapa česko-bavorských vztahů“, jak o ní mluvil bavorský premiér, neznamená pro vztah českých politiků k sudetským Němcům prakticky žádnou změnu. Čeští populisté (mezi něž v této věci rozhodně musíme započítat i Václava Klause) si se sudetskými Němci před očima národa zadat nechtějí a to, že Seehofer o sudetoněmecké problematice v prosinci mluvil s naším ministrem zahraničím Schwarzenbergem, neznamená, že na to pan ministr už nezapomněl.

Sudetští Němci ale českého prezidenta do dialogu letos přesto zatáhli – svým ironickým humorem, který také patří k místní politické kultuře. Spolkový předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení Franz Pany ve svém sobotním uvítání před předáním Karlovy ceny zmínil pokorná slova britské královny při její nedávné návštěvě Irska a doprovodil to řečnickou otázkou: „Co brání … prezidentovi České republiky vyjádřit něco podobného na adresu vyhnaných a práva zbavených sudetských Němců?“ Někteří novináři tuto řečnickou otázku podali jako výzvu k omluvě (naopak Palata v Lidových novinách byl v tomto případě přesný), ale to v žádném případě nesedí. Ze strany Panyho šlo o provokativní humor.

Podobný humor předvedl Bernd Posselt, když ve svém sobotním  projevu připomněl, že současný slovenský prezident letošní rok vyhlásil rokem „karpatských Němců“ (slovenská obdoba našich sudetských Němců). Zde Václava Klause, jemuž za dva roky končí prezidentský mandát, na dálku přímo oslovil: „Pane prezidente, máte ještě dva roky čas – vyhlašte letošek nebo příští rok rokem sudetských Němců!“ Samozřejmě že i zde jde o satiricku invektivu.

To, že mediální poradci prezidenta nedokázali tón a náboj Panyho řečnické otázky vyhodnotit a tak způsobili, že se Václav Klaus zostudil, je jedna kapitola. Je to hloupé, ale může se to stát. Nechápu ale, že si toho nevšiml žádný český novinář a že média vše brala s obřadnou vážností (zde příklady některých titulků: idnes: „Předák sudetských Němců vyzval Klause k omluvě“; www.lidovky.cz: „Klaus: sudetští Němci jsou nepoučitelní“; idnes: „… odmítl Klaus sudetskou výzvu“). Navíc byly zprávy z Augsburgu (např. na idnes) doprovázeny vysvětlováním, že po česko-německé deklaraci už omluvy nejsou na místě apod., a tak se zpravodajský server překvapivě zachoval spíše jako tiskový orgán prezidentské kanceláře.

Vzkaz českým politikům

Vyvstává otázka, proč nejvyšší vyznamenání sudetských Němců letos obdržel Rudolf Schuster, bývalý slovenský „postkomunistický“ prezident, člověk s ne zrovna čistou minulostí a ryze populistický politik, úplný opak myslitele nebo státníka typu Karla IV. Lidovým novinám Schuster v Augsburgu dokonce prozradil, že není pro rušení Benešových dekretů, i když ve svém proslovu při přijímání Karlovy ceny tuto věc pochopitelně nezmiňoval. U výběru laureáta jistě hrálo roli Schusterovo němectví (jen shodou okolností nebyla rodina jeho otce, lesního dělníka z Dolního Nedzví, po válce vyhnána spolu s ostatními), ale to hlavní byl vzkaz českým politikům. Vzkaz, že Slováci minulost ve vztahu ke svým vyhnaným Němcům do pořádku dali, když Slovenská národní rada kolektivní vinu svých německých krajanů odmítla už v roce 1991.

Bavorsko zavádí ve školách v příhraniční oblasti výuku češtiny, Sudetští Němci dál financují opravy památek v pohraničí i výměnné tábory české a německé mládeže a udílejí kulturní ceny českým umělcům a dokumentaristům, kteří se věnují tabuizovaným stránkám nedávné české historie. Jejich touha po smíření a uzdravení vztahu s jejich (původní) vlastí je pochopitelná, vždyť v sobě trauma ztráty domova nosí už přes 65 let. V Česku jim však kvůli populismu médií a hlavně politiků není rozuměno, ba ani se neví, o co jim ve skutečnosti jde. Majetek to opravdu není. Odškodnit se dá symbolicky, jinak než penězi. Zrušením Benešových dekretů nechtějí sudetští Němci zpátky svůj majetek, jejich představitelé jasně vědí, že něco takového dnes možné opravdu není.

To, že sudetští Němci reflektují tragiku a vinu válečné doby, se však loni podařilo sdělit i Čechům. Mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt doprovázel v listopadu bavorského ministra školství Ludwiga Spaenleho na jeho oficiální návštěvě v Česku. Při té příležitosti oba politici navštívili Lidice, Terezín a Ústí nad Labem (místo jednoho z poválečných masakrů českých Němců). Na všech třech místech položili věnce. V Lidicích zhlédli dokumentární film o zničení vsi nacisty. Posselt k tomu pověděl: „Skláníme se před svými spoluobčany z Lidic a prosíme o odpuštění té části viny, kterou i my neseme.“ Tato zpráva se do našich médií dostala nezkresleně.

Tomáš Dittrich, Konzervativní listy
———————————————————————————————————————

Laureát Umělecké ceny česko-německého porozumění Dr. Klaus Rose

Přemýšlel jsem, které geny či sudičky učinily z Dr. Klause Roseho tak přesvědčivého zastánce demokracie a mírového soužití. Možná to je spojeno už s datem jeho narození:  přišel totiž na svět  am „Pearl Harbour Day“ – 7. prosince 1941 v Augsburgu.

O něco později, v onom také pro Čechy dosti důležitém roce 1968 Klaus Rose promoval na oboru historie University Ludwiga Maximiliana v Mnichově a poté mnoho let působil jako učitel a docent na různých gymnáziích, odborných školách i universitách.Od mládí je zapáleným sportovcem a smysl pro fair play nikdy neztratil ani jako politik. Po tři desetiletí byl členem bavorského zemského sněmu (v letech 1974-1977) a později v letech 1977-2005 poslancem  Spolkového sněmu. Jako předseda jeho výboru pro obranu a jako státní sekretář ve Spolkovém ministerstvu obrany ve vládě Helmutha Kohla vystupoval v 90.tých letech minulého století velmi rozhodně pro rozšíření obranného severoatlantického spojenectví směrem do střední a jihovýchodní Evropy. V nejvyšší evropské politice stál vždy neochvějně na straně svobody a demokracie.

Ve svých vysokých státních i poslaneckých funkcích pochopitelně procestoval křížem krážem nejen sousední země, ale celý svět. Mnohokrát navštívil Asii – poprvé byl v Číně, oné velké naději i hrozbě současného světa, už v roce 1978. Čínké šance i strategické problémy tohoto světového regionu si uvědomoval dříve než jiní evropští politici. Možná je viděl lépe a ostřeji také proto, že jeho smysl pro svobodu a demokracii mu nedovoluje pominout Tibet či Taiwan. Když jsem psal toto laudatio, zalistoval jsem znovu v jeho nejnovější knížce „Taiwan – die Inselrepublik im Fokus deutscher Politik.“  A pochopil jsem, proč ještě v době, kdy u nás v Československu panoval totalitní komunistický režim a každá jeho změna či oslabení byly v nedohlednu, Klaus Rose neváhá věnovat své síly a čas navrtávání oné železné opony, proč spoluzakládá s Hansem Preslem a dalšími Německo-československou společnost v Bavorsku, proč se už v roce 1976 stará o vybavení obnoveného německého velvyslanectví v Praze

(mám zde k tomu dopisy z bavorské státní kanceláře, které si možná dnes už ani Dr.Rose  nepamatuje), proč nakonec s úspěchem usiluje v čele dalších bavorských politiků o otevření silničního přechodu Strážný-Philipsreut. Ano, na české straně tehdy zůstali ještě ostnaté dráty, ocelové závory, samopalníci a psy. Pro dnešní generaci, která řeší Schengen už nepředstavitelné obrazy. Ale současně tudy začínala po malých kapkách proudit svoboda – obchodníci, sportovci, turisté, noviny, knihy, hudba, móda, auta a především lidé jako je Klaus Rose. V říjnu 1989 například spolu s ministrem Langem organizoval Bavorské hospodářské dny v Praze a tehdejší ministerský předseda Bavorska Max Streibl mu k tomu napsal: „…Jsem přesvědčen, že právě dynamický rozvoj hospodářských vztahů mezi Spolkovou republikou Německo a Československou socialistickou republikou nabízí možnosti, jak dosáhnout dalšího zlepšení dobrého sousedství. Bavorské hospodářské dny v Praze, při nichž bavorský ministr hospodářství a dopravy August Lang bude zastupovat bavorskou vládu, nesporně toto naše úsilí podpoří. Já sám z termínových důvodů nemohu v této době do ČSSR přijet. Musel jsem proto svou návštěvu odložit“.

Pamatuji si dobře na tyto Dny bavorského hospodářství v Praze – účastnil jsem se jich jako novinář, neboť můj tzv. Berufsverbot už neplatil a já si tedy na ně opravdu vzpomínám jako na předzvěst listopadové „sametové revoluce“. Brzy po ní jsme se už ostatně s Dr.Rosem a mnoha dalšími členy DTG a později DTSG poznali osobně. Omlouvám se, že o spolupráci našich dvou spolků od roku 1991 zde dnes hovořit nebudu, byť by si to Dr.Rose zasloužil.

Jednu věc však zmínit musím, a kdybych z novinového výstřižku nezjistil, že se odehrála už v listopadu 1995, nikdy bych nevěřil, že je to už tak dávno. Šlo o náš seminář ve Freyungu s názvem: „Die Zukunf der NATO. Ist die Ostweiterung erstrebenswert oder eine Gefahr für den Weltfrieden?“ Bývalý poslanec ODS z Prahy tam předal Klausi Rosemu první exemplář tzv. Bílé knihy českého parlamentního výboru pro obranu a bezpečnost, která vyjadřovala náš zájem o vstup do NATO. Podle PNP tehdy Fejfar řekl doslova: Splnili jsme všechny kriteria pro přijetí. Není to ovšem žádné doprošování, čekáme na vaše pozvání.“  Klaus Rose tehdy odpověděl: Konkrétně se tak stane nejpozději v roce 1997.  Jak dobře víte, dnes už se považuje za samozřejmost, že čeští i němečtí vojáci v rámci NATO působí např. v Afganistánu i jinde.

Samozřejmě jsou i věci, které se  přes všechnu snahu nepodařily, a teď nemám na mysli jen návštěvu bývalého bavorského ministerského předsedy  v ČR. Ale i v takových chvílích jsem obdivoval nadhled a eleganci Dr. Roseho – vzpomínám, jak se nám např.nepodařilo přesvědčit jednoho dnes už dávno zapomenutého, ale tehdy o to více nafoukaného ministra ještě Čalfovy polorudé vlády, že by sblížení Čechů a Bavorů prospěla společná poštovní známka k jubileu plzeňského piva, u jehož počátků byl i jistý sládek z Vilshofenu. Čekání v předpokojích a byrokratickou zabedněnost  Dr. Rose přehlížel s tím, že svobodní lidé v demokratických zemích o to dobré pivo stejně nepřijdou a pivo úředníky taky přežije. Stejně tak, zřejmě jako člověk narozený v Bavorsku, zásadně nerozděluje státy, ani města a samozřejmě ani lidi, na velké a malé, ale pouze na svobodné a nesvobodné, na demokratické a nedemokratické, pracovité a nepracovité.

Na Taiwan je to trochu daleko, ale v sousední České republice by byl Dr. Klaus Rose skvělým velvyslancem nejen Bavorska, ale celé Spolkové republiky. Škoda, že o tom i ve svobodné a demokratické zemi rozhodují jen byrokraté. Naše porota o tom bohužel rozhodnout nemohla.

Dr. Rudolf Erhart

Zeitgeschichte 13-Grnland

Zeitgeschichte 14-Europa

Zeitgeschichte 15-Afghane

Zeitgeschichte 16-Russland

Zeitgeschichte 18-China

Zeitgeschichte 19-Kalkutta

Zeitgeschichte 20-Kohl_’89

Zeitgeschichte 21-Blut

Zeitgeschichte 22-Orient-Express

Zeitgeschichte 26-Sudan

Zeitgeschichte 27-Unertl

Zeitgeschichte_33-Obama

Zeitgeschichte_35-Propheten

Zeitgeschichte_37-Sehnsucht_Donau

Zeitgeschichte 41-Kohl

Zeitgeschichte_43-Bayern

Zeitgeschichte_44-Prag

Zeitgeschichte_45-Hellas

Zeitgeschichte_46-DDR

Zeitgeschichte_47-Atom

Zeitgeschichte 48-Demokrat. China

Zeitgeschichte 50-Bahn

Zeitgeschichte 52-3. Oktober

Zeitgeschichte 54-Breslau

Zeitgeschichte_55-Thorn

Zeitgeschichte_61-Haushalt_1991

Zeitgeschichte_62-Konfuzius

Zeitgeschichte_63-Atlanta

Zeitgeschichte 67-Berlin

12 Punkte zur DTSG 2009